Rukověť válečníka (ztracenné denníky):

(dochovalý zápisek)
... zlá doba. Zemi napadly příšery o jakých se mi do té doby ani nesnilo. Kde jsou pro bohy ty časy, kdy jediným nepřítelem byl jeden troll někde na mostě. Kde jsou vlastně bohové?! Viděl jsem jak se otevřela skála a z ní vyletli draci, v podzemí jsem viděl obrovské démony, kteří se snažili dostat na povrch. Města jsou neustále okupována nájezdy hord a v lesích se prohánějí zabijáci bez slitování. Nikde není bezpečno...

(dále je text nečitelný a pokračuje až)
už mi tady toho nezbývá mnoho, o většinu věcí, které jsem nasbíral při svých putováních jsem přišel za posledních několik útoků. Několik přátel jsem už viděl mrtvých a ostatní, kteří můžou pomáhají kde se dá. Jedinou nadějí je snad bojovat ve skupině, ale kdo by byl tak šílený...

(několik stránek je spálených a text pokračuje)
... přijat a rozšíril jsem řady démonobijců. Smíšená skupina lidí, krytá guildou a bojující proti všemu co ohrožuje životy lidí. Jsem rád, že jsem s nima. Několik mých přátel sem přišlo již dříve a další ještě přicházejí a s ostatníma jsem se rychle seznámil. Sice ještě bude chvíli trvat než někam vyrazíme společně, ale jsme k tomu vedení a cvičení zdatnýma lidma. Konečně se cítím trochu bezpečněji...

- autor si vyžádal dále text nezveřejňovat proto obrátíme pár stránek

Boje, krev, nestvůry a všechno pořád dokola není zropvna moc povzbudivá kombinace. Sice jsme si čím dál tím jistější boji ve skupine, ale je v tom i zrada. Stále častěji se lidé pouštěji do sebevražedných akcí, jakoby se chtěli zbavit všeho co za tu dobu viděli. Ve skupině vznikají rozpory a když nezabíjíme nestvůry a zplozence pekel, máme všichni co dělat, abychom se nepozabíjeli navzájem. Myslím, že i mě chvíle odpočinku příjde vhod.

Je čas na chvíli odložit meč a podívat se za co vlatně bojujeme.